Marťa píše

Pátek . Předposlední zářijový. Pátek po práci . Únava a odevzdání. Bilance týdne, plány na víkend. Jsou? Plná hlava, prázdná hlava. Poslední horký den. Možná, snad, nebo ještě ne? Prosíme , ještě ne. Plná tramvaj a v ní parno , plno lidí, vzrušení. Páteční Lidl, pár hodin po poledni . Plná kasa, prázdná kasa. Přistoupím a položím pytel mrkve. Mm! Položím i další položky , třeba zmrzku. Píp.  Píp. Píp. Paní , prokážete mi svůj věk? Co? Ruměnec na tvářích, úsměv, nervozita. Jistě! Je mi pětadvacet , směju se. Po zmrzce jsem položila i cider. Píp!  Prošla jsem.

Mám ráda vykřičníky a svý do první práce pořízený ortopedický pantofle, co maj povrch jak ocas mořský panny. Mám ráda češtinu; to, jak je tvárná, hravá a dá se v ní kouzlit.  Nemám ráda fialovou barvu na stěnách i skoro kdekoliv jinde. Mám ráda pizzu a všechno ovoce, nektarinky nejvíc. Nemám ráda zvykání si na nový technický vymoženosti, když mi ty mý stařičký, byť opečovávaný, odejdou. Mám ráda papírový knížky a miluju Island, Norsko, sever. Ale nemám ráda tamní ceny. Taky mám ráda trička zastrčený vepředu do kalhot a baví mě chystat si očištěnou zeleninu předem do lednice. Miluju systém, svůj, nemusím bordýlek, cizí. Jsem ráda nostalgická a nerada ve spěchu. Čas od času ráda likviduju svý nasyslený zásoby a nerada trávím čas v obchoďácích utrácením. Jsem ráda v knihovnách a lezu po horách nebo visím na laně, miluju svý batohy Osprey a to, že jsem se naučila pít obyčejnou vodu. Nemám ráda pracovat jen touchpadem a rozčiluju se nad dotykovýma obrazovkama, co se mi pod rukama sam...