Marťa píše

Petr Pavel šel do práce stejně jako každý jiný den. Cestou si koupil kafe a švýcarku, protože snídani ráno zase nestihl. Čepici si stáhl níž do čela a po známých ulicí pokračoval víceméně automaticky, co by ho taky mohlo překvapit. Byl pátek, a tak přemýšlel, co o víkendu podniknou s Ilonou.   I Jakuba Kubu, který se nastěhoval do této čtvrti jen pár dní zpět, dneska čekala cesta do práce. Jeho první. Neznal to tu, nechtěl tady bydlet, ale jeho manželka měla jiný názor. Bohužel už o něm nediskutovala s ním. Zatímco Petr byl veselý chlapík, co se nebral příliš vážně, rád vtipkoval a měl široký okruh přátel, Jakub teď zažíval horší období a chtěl být hlavně sám. Jedno ale měli společné – rádi si po práci zašli na pivo. Petr měl oblíbenou hospodu na rohu svého domu, Jakub se v ní dnes objevil poprvé. Byla to putyka čtvrté cenové a právě v takové doufal, že se alespoň na chvíli stane neviditelným a v klidu si vypije své pivo. Nepovedlo se. Jediné volné místo právě u jeho stolu hned po ...

Já už napsala takových textů  – a pak je úspěšně schovala do složky, zastrčila do sešitu, nikde nepublikovala.  Nebo přeci jen vydala a po dvou týdnech stáhla. Donekonečna upravovala, ale světlo světa beztak neviděly. Zní to povědomě? Pokud jste do vínku dostali stejně jako já nálož perfekcionismu, dávku disciplíny a kilo strachu z veřejnýho publikování pod vlastním jménem, vítejte v klubu.  Doteď bylo jednodušší schovávat se za cizí texty. Ty mi šly vybrousit do nejryzejší podoby vcelku snadno. Jako korektorce. Ale napsat sama článek? Psát blog? Tvořit obsah jako Martina? Každé jedno slovo, odstavec provází obavy .  A přemýšlím: Nebudu trapná? Není to blbý? Kdo to jako bude číst?  A co tomu řekne? Pak jsem na to přišla. Nebudu. Na psaní mi záleží, chci se v něm zlepšit. Není. Papír unese dost, myšlenka je nosná ještě víc. Možná někdo, možná nikdo. Preference se různí. Mít (jiný) názor je v pořádku. A když ho někdo vyjádří, dost možná to do zítra stejně zapomene...

Ota Pavel možná potkal ryby, já potkala rorýse.  Rorýs, rorejs, superletec, co nám s prvním náznakem oteplení od přelomu dubna a května horlivě krouží kolem oken. Z jedný strany, z druhý strany. A není sám, jsou jich desítky.  Seznamte se, rorýs Malý svišťoun, ptáček, který si v letu i schrupne. Křídla rozevře až na 40 centimetrů, a tak vypadá jako o trochu větší hnědá vlaštovka. Má dlouhá srpovitá křídla a vykrojený ocas. Hvízdá a sviští si to rychlostí až kolem 100 km/hod.  Náš vysoký panelák mu zrovínka nad našimi okny (v posledním patře) padnul do oka jako fajn místo pro hnízdění. Nenechme se zmást, sice by si mohl zalétnout kamkoliv a za kýmkoliv, ale rorejs je starej romantik. V hnízdě se pravidelně setkává se svým jediným parťákem na celý život. Škoda jen, že jejich romanci budeme přihlížet až do začátku srpna, než s velkou parádou zase hezky odtáhnou do Afriky. Je to totiž striktně tažný druh. Na dotek Když jsem po dvou dnech mimo přitáhla pět tašek a rozespalý ba...

Pátek . Předposlední zářijový. Pátek po práci . Únava a odevzdání. Bilance týdne, plány na víkend. Jsou? Plná hlava, prázdná hlava. Poslední horký den. Možná, snad, nebo ještě ne? Prosíme , ještě ne. Plná tramvaj a v ní parno , plno lidí, vzrušení. Páteční Lidl, pár hodin po poledni . Plná kasa, prázdná kasa. Přistoupím a položím pytel mrkve. Mm! Položím i další položky , třeba zmrzku. Píp.  Píp. Píp. Paní , prokážete mi svůj věk? Co? Ruměnec na tvářích, úsměv, nervozita. Jistě! Je mi pětadvacet , směju se. Po zmrzce jsem položila i cider. Píp!  Prošla jsem.

Mám ráda vykřičníky a svý do první práce pořízený ortopedický pantofle, co maj povrch jak ocas mořský panny. Mám ráda češtinu; to, jak je tvárná, hravá a dá se v ní kouzlit.  Nemám ráda fialovou barvu na stěnách i skoro kdekoliv jinde. Mám ráda pizzu a všechno ovoce, nektarinky nejvíc. Nemám ráda zvykání si na nový technický vymoženosti, když mi ty mý stařičký, byť opečovávaný, odejdou. Mám ráda papírový knížky a miluju Island, Norsko, sever. Ale nemám ráda tamní ceny. Taky mám ráda trička zastrčený vepředu do kalhot a baví mě chystat si očištěnou zeleninu předem do lednice. Miluju systém, svůj, nemusím bordýlek, cizí. Jsem ráda nostalgická a nerada ve spěchu. Čas od času ráda likviduju svý nasyslený zásoby a nerada trávím čas v obchoďácích utrácením. Jsem ráda v knihovnách a lezu po horách nebo visím na laně, miluju svý batohy Osprey a to, že jsem se naučila pít obyčejnou vodu. Nemám ráda pracovat jen touchpadem a rozčiluju se nad dotykovýma obrazovkama, co se mi pod rukama sam...