Klikem na „publikovat“ to začíná

Já už napsala takových textů – a pak je úspěšně schovala do složky, zastrčila do sešitu, nikde nepublikovala. Nebo přeci jen vydala a po dvou týdnech stáhla. Donekonečna upravovala, ale světlo světa beztak neviděly.

Zní to povědomě?

Pokud jste do vínku dostali stejně jako já nálož perfekcionismu, dávku disciplíny a kilo strachu z veřejnýho publikování pod vlastním jménem, vítejte v klubu. 

Doteď bylo jednodušší schovávat se za cizí texty. Ty mi šly vybrousit do nejryzejší podoby vcelku snadno. Jako korektorce.

Ale napsat sama článek? Psát blog? Tvořit obsah jako Martina?

Každé jedno slovo, odstavec provází obavy. 

A přemýšlím:

1. Nebudu trapná?
2. Není to blbý?
3. Kdo to jako bude číst? 
4. A co tomu řekne?

Pak jsem na to přišla.

1. Nebudu. Na psaní mi záleží, chci se v něm zlepšit.
2. Není. Papír unese dost, myšlenka je nosná ještě víc.
3. Možná někdo, možná nikdo. Preference se různí.
4. Mít (jiný) názor je v pořádku. A když ho někdo vyjádří, dost možná to do zítra stejně zapomene. 😀

Děkuju sobě a svýmu Tomovi. Shrnul mi to dokonale: Stejně je to všem úplně jedno.

Je spousta super lidí, kteří umějí spoustu super věcí. Moc bych nám všem přála vylézt z ulity a ukázat (se). Umět se prodat, nezpochybňovat se, věřit si.

Bezvadně otevřený článek k tématu sepsat Patrik Gajdoš. Maximálně výstižně návod vystřihnul i Pavel Králíček. 

.

A teď to jdu publikovat!