Jak jsem potkal(a) rorýse.

Ota Pavel možná potkal ryby, já potkala rorýse. 

Rorýs, rorejs, superletec, co nám s prvním náznakem oteplení od přelomu dubna a května horlivě krouží kolem oken. Z jedný strany, z druhý strany. A není sám, jsou jich desítky. 

Seznamte se, rorýs

Malý svišťoun, ptáček, který si v letu i schrupne. Křídla rozevře až na 40 centimetrů, a tak vypadá jako o trochu větší hnědá vlaštovka. Má dlouhá srpovitá křídla a vykrojený ocas. Hvízdá a sviští si to rychlostí až kolem 100 km/hod. 

Náš vysoký panelák mu zrovínka nad našimi okny (v posledním patře) padnul do oka jako fajn místo pro hnízdění. Nenechme se zmást, sice by si mohl zalétnout kamkoliv a za kýmkoliv, ale rorejs je starej romantik. V hnízdě se pravidelně setkává se svým jediným parťákem na celý život. Škoda jen, že jejich romanci budeme přihlížet až do začátku srpna, než s velkou parádou zase hezky odtáhnou do Afriky. Je to totiž striktně tažný druh.

Na dotek

Když jsem po dvou dnech mimo přitáhla pět tašek a rozespalý batole, měla jsem takovou naivní představu sednout si do křesla a chvíli nedělat NIC. Tašky jsem postupně shazovala v předsíni, dítě poslala za autama a letmo prošla kolem ložnice. Tam ale něco nehrálo.

„Proč máme posranou ložnici?“ psala jsem po vstupu vcelku překvapená Tomovi esemesku.

„Co?“ dostalo se mi všeříkající odpovědi.

Hm! Otevřená ventilačka, posraný okno, koberec, postel, plyšák. Tak tady něco silně nehrálo! Bohužel jsem začínala tušit, o co asi půjde. 

A jistě, rorejs přilepenej vevnitř na okně o dva pokoje dál.

„Maminko, maminko, velkej černej pták, támhle na okně, vidíš?“ ukazoval malej prstík, zatímco se mi jeho tělíčko přitisklo k noze. 

Když jste v bytě sami s dvouletým batoletem, bohužel je na vás bejt v tu chvíli ten statečnější. I když nemáte rádi ptáky. A ještě víc nemáte rádi ptáky u sebe doma. 

Pták se naštěstí jakž takž nechal vyšťourat a hnedka vypadl z okna. Bylo to všechno? Hlavou se mi toho honilo dost; Možná celý dva dny nám tu kroužil pták. Možná si sednul tam, kde teď sedím, nebo tam, kam si za chvíli půjdu lehnout. Možná se dotknul mýho hrnku, trička, polštáře, hraček, knížek, kytek, klavíru, poliček, deky, aaaaaaaaaaaaaaaaa. 

Na další dotek

Po další hodině, kdy jsem po něm uklidila tu největší spoušť, hlásím klid na gauči a pohádku. Vybíráme Lociku, blonďatá rozpustilá holčička nás zaručeně přivede na jiný myšlenky. Minimálně mě, batole je nadšený ptákem i hovnama, to je ten věk.

Zatímco se Locika hrdě vzpírá novému životu na zámku, vesele tančí a užívá si dobrodružství, já něco slyším. S Locikou to nemá co dělat... je to nějaký štrachání, škrábání, ošívání. Jako když se někdo snaží dostat ven z kabelů, do kterých se zamotal, zatímco je připláclej ke stěně, takže mu to logicky nejde. Je to totiž rorejs číslo dvě.

Malej prstík je opět v pozoru: „Maminko, tam, za televizí, tam je velkej černej pták!“ 

Druhej nezvanej návštěvník končí vzápětí na balkoně a já jdu na třicátou čtvrtou obhlídku bytu. 

Jeden, dva rorýsi,

to už by stačilo.

Třetí to už snad, 

nemyslí vážně,

k modrému nebi tak,

modlím se snažně.

Rorýsi, zůstaň si

tam hezky venku,

nelez nám, prosimtě,

za naši telku.

Hned zejtra přidělám 

do oken sítě,

nezvané návštěvy,

tak ušetřím tě.

Po pár dnech

tu, zdá se,

nemíříš za námi,

dál však na okně nám

zanecháš pozdravy.

Díky moc, to už snad

nemusí bejt,

radím ti, spíš mysli,

jak se teď krejt!

PS: Můžete mi někdo vysvětlit, jak se do ventilačky nacpe ne jeden, ale rovnou dva ptáci?

PS2: Věnováno všem rorýsům od jabloneckého moře.